Nejlepší filmy Buda Spencera a Terence Hilla: Návrat do zlaté éry

Začátky spolupráce slavné italské filmové dvojice

Osudové setkání Buda Spencera a Terence Hilla se odehrálo v roce 1967, kdy byli oba obsazeni do westernu Bůh odpouští, já ne. Tato náhoda se ukázala jako zlomový moment v historii italské kinematografie. Původně měl roli, kterou nakonec ztvárnil Terence Hill, hrát Peter Martell, ale ten si den před začátkem natáčení zlomil nohu. Režisér Giuseppe Colizzi proto musel rychle najít náhradu a volba padla na Maria Girolamiho, který si později změnil umělecké jméno na Terence Hill.

Jejich první společný film zaznamenal nečekaný úspěch, což vedlo producenty k rozhodnutí natočit další western s touto dvojicí. Vznikl tak snímek Čtyři z Apokalypsy, kde už byla chemie mezi oběma herci mnohem výraznější. Spencer a Hill si během natáčení uvědomili, že jejich vzájemná interakce na plátně funguje mimořádně dobře, přestože byli charakterově naprosto odlišní. Bud Spencer, vlastním jménem Carlo Pedersoli, byl bývalý olympijský plavec s robustní postavou a přirozeným talentem pro komické scény. Terence Hill, původně Mario Girolami, naopak vynikal svým šarmem a atletickou postavou.

Skutečný průlom v jejich spolupráci přišel s filmem Pravá a levá ruka ďábla, který definitivně ustanovil jejich typické role - Hill jako šarmantní podvodníček s andělskou tváří a Spencer jako dobrosrdečný silák s pověstnou pánvičkou. Tento film také položil základy jejich specifického humoru, který kombinoval westernové prvky s komediálními scénami a rvačkami.

Zajímavostí je, že zpočátku ani jeden z nich nevěřil, že by jejich společné filmy mohly dosáhnout takového úspěchu. Bud Spencer dokonce uvažoval o návratu ke své sportovní kariéře a podnikání. Terence Hill měl zase nabídky na dramatické role v jiných produkcích. Producenti však vytrvali a přesvědčili je k další spolupráci.

V následujících letech vznikla řada filmů, které definovaly jejich nezaměnitelný styl. Postupně se jejich tvorba začala posouvat od klasických westernů k akčním komediím. Důležitým prvkem jejich úspěchu byla také skutečnost, že si oba herci výborně rozuměli i v soukromém životě. Jejich přátelství přetrvalo dlouhá desetiletí a projevovalo se i ve způsobu, jakým spolu na plátně interagovali. Jejich filmová chemie nebyla nikdy hraná, ale vycházela z přirozeného vzájemného respektu a pochopení.

Počáteční spolupráce této legendární dvojice položila základy pro více než dvě desítky společných filmů, které bavily diváky po celém světě. Jejich jedinečný styl ovlivnil celou generaci filmařů a vytvořil specifický žánr italské kinematografie, který kombinoval akci, humor a nezapomenutelné charaktery.

Nejznámější westernové komedie a jejich názvy

Mezi absolutně nezapomenutelné westernové komedie patří především snímek Malý unavený Joe z roku 1972, kde Bud Spencer a Terence Hill excelují jako dva pohodáři, kteří se náhodou připletou do sporu mezi místními rančery a bandity. Film se původně v italštině jmenoval ...continuavano a chiamarlo Trinità a stal se jedním z nejvýdělečnějších snímků této slavné dvojice.

Další kultovní westernovou komedií je Pravá a levá ruka ďábla z roku 1970, která položila základy jejich společné filmografie. Tento snímek, v originále Lo chiamavano Trinità, představil divákům charakteristické role obou herců - Terence Hill jako šarmantní podvodníček Trinity a Bud Spencer jako drsný, ale dobrosrdečný Bambino. Film se stal okamžitým hitem a definoval styl jejich budoucí spolupráce.

Podivné dědictví (v originále Si può fare... amigo) z roku 1972 je další perlou jejich společné tvorby, kde se děj točí kolem mladého dědice, kterého musí Spencer chránit před chamtivými zabijáky. Nesmíme opomenout ani Dva machři mezi nebem a peklem (1972), který v italštině nesl název ...più forte ragazzi! a přestože se nejedná o klasický western, obsahuje všechny typické prvky jejich společných komedií.

Významným počinem je také ...a pak ji namlátili z roku 1972, italsky ...più forte ragazzi!, kde duo předvedlo své nezaměnitelné rvačky v kombinaci s vtipnými dialogy. Zajímavostí je, že mnoho jejich filmů mělo v různých zemích odlišné názvy, což někdy vedlo k zajímavým překladatelským kreacím. Například film Dva výtečníci byl v některých zemích znám jako Trinity Is Still My Name nebo All the Way, Boys!.

V roce 1974 vznikl snímek Dva misionáři (Porgi l'altra guancia), který sice není typickým westernem, ale zachovává všechny charakteristické prvky jejich společných filmů - humor, rvačky a nezapomenutelnou chemii mezi oběma herci. Následoval Sudá a lichá (1978), který opět potvrdil jejich status králů akčních komedií.

Jejich filmografie obsahuje také méně známé, ale neméně kvalitní snímky jako Kdo najde přítele, najde poklad (1981) nebo Neozbrojený a nebezpečný (1976). Všechny tyto filmy spojuje charakteristický humor, nezapomenutelné rvačky a především jedinečná chemie mezi oběma herci, která z nich udělala jednu z nejúspěšnějších filmových dvojic všech dob. Jejich westernové komedie se staly vzorem pro mnoho následovníků a dodnes jsou považovány za klasiku svého žánru.

Typické rvačky a humorné scény

Rvačky ve filmech Buda Spencera a Terence Hilla se staly legendárními a vytvořily jejich nezaměnitelný rukopis. Typickým znakem jejich soubojů byla kombinace brutální síly a komediálních prvků, která diváky bavila po celá desetiletí. Bud Spencer často využíval svou impozantní postavu k zastrašování protivníků, přičemž jeho charakteristická pánvička (rána pěstí shora do hlavy) se stala jeho poznávacím znamením. Terence Hill naopak vsázel na svou mrštnost a rychlé údery, často doprovázené šibalským úsměvem.

V jejich společných filmech se pravidelně objevovaly rozsáhlé rvačky v barech, kde létaly židle, stoly a sklenice. Zvuková stopa těchto scén byla specificky upravená, aby údery zněly přehnaně hlasitě a komicky, což ještě umocňovalo humorný efekt. Charakteristické bylo také to, že jejich protivníci po úderu často létali vzduchem několik metrů daleko, což bylo záměrně přehnané a nerealistické.

Humorné situace vznikaly také díky kontrastům mezi postavami - zatímco Bud Spencer představoval většinou nevrlého, ale dobrosrdečného siláka, Terence Hill hrál šarmantního vtipálka. Jejich vzájemná chemie na plátně byla nepřekonatelná, což se projevovalo v mnoha vtipných dialozích a situacích. Často se objevovaly scény, kde jeden z nich jedl, zatímco druhý bojoval, nebo kdy se navzájem škádlili uprostřed nebezpečné situace.

Typickým prvkem jejich filmů byly také honičky, které kombinovaly akční prvky s groteskními momenty. Ať už šlo o pronásledování v autech, na koních nebo pěšky, vždy obsahovaly momenty, kdy se protivníci dostávali do trapných a komických situací. Charakteristické byly také scény u jídla, kde především Bud Spencer předváděl své monumentální hodování, často přerušované nutností vypořádat se s bandity.

V mnoha jejich filmech se objevovaly také opakující se gagy, například když Bud Spencer používal různé předměty jako zbraně - pánve, sudy, barely nebo dokonce ryby. Terence Hill zase často předváděl své rychlé pohyby a triky s revolvery, které se staly jeho poznávacím znamením. Důležitým prvkem bylo také to, že jejich rvačky nikdy nekončily skutečným zraněním protivníků - vše bylo podáno s nadsázkou a humorem, což z jejich filmů dělalo vhodnou zábavu pro celou rodinu.

Nezapomenutelné byly také scény, kdy duo čelilo přesile protivníků. Místo strachu nebo nervozity obvykle následovala vtipná poznámka, načež začala typická rvačka doprovázená charakteristickou hudbou skladatelů jako Oliver Onions. Tyto souboje často končily tím, že protivníci leželi v bezvědomí na hromadě, zatímco naši hrdinové si oprašovali oblečení a pronášeli nějakou vtipnou hlášku.

Nejúspěšnější filmy v českých kinech

V československých a později českých kinech se filmy s legendární dvojicí Bud Spencer a Terence Hill těšily mimořádné oblibě již od sedmdesátých let. Mezi nejúspěšnější snímky této italské herecké dvojice v našich kinech patřil bezesporu film ...a zase ti dva, který v roce 1979 vidělo přes 850 000 diváků. Tento western plný humorných scén a typických rvaček se stal kultovním dílem, které si našlo cestu k srdcím několika generací.

Další výrazný divácký úspěch zaznamenal snímek Sudá a lichá, který v československé distribuci překonal hranici 700 000 diváků. Film o dvou policistech bojujících proti nelegálním sázkařům přinesl dokonalou ukázku chemie mezi oběma hlavními představiteli. Nezapomenutelné jsou především scény z prostředí hazardních her a pouličních rvaček, kde duo předvedlo svůj charakteristický komediální styl boje.

Významnou návštěvnost zaznamenal také film Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, který v kinech vidělo přes 600 000 diváků. Příběh dvou závodníků, kteří se stanou obětí podvodu a následně se rozhodnou pomstít, patří dodnes k divácky nejoblíbenějším. Popularita snímku byla tak velká, že se v kinech pravidelně objevoval i v repríze během osmdesátých let.

K dalším divácky úspěšným titulům patřil Malý unavený Joe, který přilákal do kin více než 500 000 diváků. Westernová komedie o dvou přátelích hledajících zlato na Divokém západě nabídla perfektní mix akce a humoru, který byl pro filmy této dvojice typický. Podobně úspěšný byl i snímek Dva machři mezi nebem a peklem, který vidělo přes 450 000 diváků.

Fenomén Bud Spencer a Terence Hill se v českých kinech projevoval i tím, že jejich filmy měly mimořádně dlouhou životnost. Mnohé snímky se do kin vracely v reprízách i několik let po premiéře a pokaždé si našly své publikum. Například Pravá a levá ruka ďábla se promítala opakovaně během celých sedmdesátých let a pokaždé přilákala značné množství diváků.

Zajímavostí je, že popularita této dvojice v českých kinech přetrvala i po revoluci. Když se v devadesátých letech objevily v kinech jejich starší filmy v repríze, stále dokázaly přilákat významné množství diváků. Jejich filmy se také staly jedněmi z prvních, které se masově šířily na videokazetách a později na DVD nosičích. Dodnes patří televizní vysílání jejich filmů k divácky nejatraktivnějším položkám programu, zejména během víkendů a svátků.

Charakteristické role obou herců

Bud Spencer a Terence Hill se proslavili především svými charakteristickými rolemi v akčních komediích, kde každý z nich ztvárňoval specifický typ postavy. Bud Spencer byl typicky obsazován do role dobrosrdečného obra, který sice působil drsně a neotesaně, ale uvnitř měl zlaté srdce. Jeho postavy byly často pomalejší, ale o to silnější a spolehlivější. Využíval svou impozantní postavu k zastrašování protivníků a jeho typickým poznávacím znamením byly údery pěstí, které připomínaly údery kladivem. Často hrál postavy, které zpočátku působily nevrlým dojmem, ale postupně odkrývaly svou lidskou stránku a smysl pro spravedlnost.

Terence Hill naproti tomu představoval šarmantního, rychlého a vtipného hrdinu. Jeho postavy byly charakteristické svým podmanivým úsměvem, blankytně modrýma očima a schopností rychle reagovat v každé situaci. Byl mistrem v provokování protivníků a často využíval svou obratnost a rychlost k tomu, aby se vyhnul přímému střetu. Jeho role byly typicky založené na důvtipu a šarmu, zatímco Spencer spoléhal na hrubou sílu.

Společně vytvořili nezapomenutelnou dvojici, kde každý představoval jiný archetyp hrdiny. V jejich filmech se často opakoval motiv dvou přátel nebo partnerů, kteří se navzájem doplňují. Spencer jako moudrý medvěd a Hill jako šibalský lišák tvořili dokonalou kombinaci. Jejich vzájemná chemie na plátně byla natolik přesvědčivá, že diváci často věřili, že jsou skutečnými přáteli i v reálném životě, což ostatně byla pravda.

V mnoha jejich společných filmech se objevovaly podobné charakteristické prvky - Spencer často hrál zkušenějšího, cyničtějšího člověka, který byl nucen spolupracovat s Hillovým optimistickým a někdy až naivním charakterem. Tato dynamika fungovala perfektně například ve filmech jako Malý unavený Joe nebo Sudá a lichá. V některých westernech, jako byl Pravá a levá ruka ďábla, zase Hill často ztvárňoval lstivého podvodníka, zatímco Spencer byl jeho morálním protipólem.

Jejich role se vyvíjely i s postupem času. V pozdějších filmech se více zaměřovali na komediální prvky, přičemž akční scény byly stále důležité, ale už ne tolik dominantní. Spencer začal více využívat svůj přirozený komediální talent a jeho postavy získávaly více lidských rozměrů. Hill zase své role obohatil o větší míru sebeironie a jeho postavy často získávaly filozofický rozměr. V některých filmech, jako například Dva machři mezi nebem a peklem, dokázali oba herci předvést i dramatičtější polohy svých postav, aniž by ztratili své charakteristické rysy, které je proslavily.

Hudba ze společných filmů

Hudební doprovod ve filmech Buda Spencera a Terence Hilla se stal jejich charakteristickým poznávacím znamením. Nejvýznamnějším skladatelem, který se podílel na většině jejich společných snímků, byl italský hudební génius Guido a Maurizio De Angelis, známí také pod pseudonymem Oliver Onions. Jejich melodie se staly natolik ikonickými, že si je diváci okamžitě spojují s nezapomenutelnými rvačkami a komickými scénami této italské filmové dvojice.

Bratři De Angelis vytvořili nezaměnitelný hudební styl, který kombinoval prvky country, popu a italské filmové hudby. Mezi jejich nejznámější skladby patří Flying through the Air z filmu ... i proto se mu říká Trinita či Dune Buggy z filmu ... a děj se co děj. Tyto písně se staly hity nejen v Itálii, ale i v mnoha dalších evropských zemích, včetně tehdejšího Československa.

Zvláštní pozornost si zaslouží soundtrack k filmu Sudá a lichá, kde hlavní melodie dokonale podtrhuje komediální atmosféru snímku. Podobně působivá je i hudba z filmu Dva machři mezi nebem a peklem, kde skladatelé mistrovským způsobem propojili westernové motivy s moderními prvky sedmdesátých let. Charakteristické použití foukací harmoniky a elektrické kytary se stalo poznávacím znamením mnoha jejich společných filmů.

V některých filmech se objevily i vokální skladby, kde bratři De Angelis sami zpívali. Například píseň Fantasy z filmu Kdo najde přítele, najde poklad se stala mezinárodním hitem. Zajímavostí je, že v několika filmech použili i prvky klasické hudby, které originálně zakomponovali do moderních aranží.

Méně známým faktem je, že na několika raných westernech s touto dvojicí se podílel i skladatel Ennio Morricone, jehož styl je patrný zejména ve snímku Bůh odpouští, já ne. Jeho dramatické orchestrální aranže vytvořily dokonalý kontrast k pozdějším veselejším melodiím bratrů De Angelis.

Hudba v těchto filmech často sloužila jako důležitý narativní prvek, který pomáhal utvářet tempo a náladu jednotlivých scén. Během rvačkových scén byly typicky použity rychlé, rytmické skladby s výraznými bicími nástroji, zatímco v komediálních momentech převládaly lehčí, hravější melodie často doplněné o pískání nebo hvízdání.

Význam hudby ve filmech s Budem Spencerem a Terencem Hillem nelze podceňovat - stala se nedílnou součástí jejich filmového odkazu. Mnoho fanoušků si dodnes vybaví charakteristické melodie, které doprovázely jejich oblíbené scény. Soundtracky k těmto filmům jsou dodnes vydávány a těší se velké popularitě mezi sběrateli filmové hudby. Zajímavostí je, že některé skladby byly později použity i v jiných filmech nebo reklamách, což svědčí o jejich nadčasové kvalitě a univerzální přitažlivosti.

Oblíbené filmové lokace a natáčecí místa

Mnoho nezapomenutelných scén z filmů Buda Spencera a Terence Hilla bylo natočeno v malebných lokacích, které se staly ikonickými místy pro fanoušky této legendární dvojice. Významnou roli hrál především americký západ a italská krajina, kde vznikla většina jejich společných westernů. Městečko Almería ve Španělsku, se svými charakteristickými pouštními scenériemi, posloužilo jako kulisa pro několik slavných snímků, včetně Pravá a levá ruka ďábla a Malý unavený Joe.

V Itálii se filmaři často vraceli do oblasti Lazia, kde vznikly nezapomenutelné scény z filmu Sudá a lichá. Římské ulice a historické centrum města poskytly autentické prostředí pro akční honičky a rvačky, které jsou pro dvojici tak typické. Pobřežní město Ostia, které je součástí metropolitní oblasti Říma, se objevilo v několika scénách filmu ... a dělat to s klidem, kde sloužilo jako dokonalá kulisa pro příběh odehrávající se v přímořském prostředí.

Chorvatské pobřeží, především oblast Dubrovníku a Split, posloužilo jako lokace pro natáčení několika námořních dobrodružství. Křišťálově čisté vody Jaderského moře a historická architektura vytvořily perfektní kulisu pro film Dva námořníci a generál. Místní přístavy a malebné uličky starého města se objevily i v dalších snímcích, kde dvojice ztvárnila role námořníků nebo pašeráků.

V USA se natáčelo především v Kalifornii a Arizoně, kde vznikly autentické záběry pro westerny. Monument Valley se svými charakteristickými pískovcovými útvary se objevila v několika záběrech filmu Malý unavený Joe. Městečko Tucson v Arizoně poskytlo své historické centrum pro natáčení pouličních scén a přestřelek.

Méně známým, ale významným místem natáčení bylo také Miami Beach na Floridě, kde vznikly některé scény z filmu Dva superpolicajti. Místní art deco architektura a dlouhé písečné pláže vytvořily perfektní prostředí pro akční scény a honičky typické pro tuto dvojici. Kolumbijské pobřeží pak posloužilo jako lokace pro film Všechno nejlepší!, kde divoká příroda a exotické prostředí dokonale podtrhly dobrodružný charakter příběhu.

V Německu se natáčelo především v Bavorsku, kde vznikly některé scény z filmu Dva machři mezi nebem a peklem. Alpské scenérie a tradiční německá architektura vytvořily zajímavý kontrast k italským a americkým lokacím. Městečko Rothenburg ob der Tauber se svou středověkou atmosférou posloužilo jako kulisa pro několik komediálních scén.

Mnoho fanoušků dodnes navštěvuje tyto lokace a snaží se najít přesná místa, kde jejich oblíbené scény vznikly. Některá města dokonce pořádají tematické prohlídky a festivaly věnované této slavné filmové dvojici, čímž udržují jejich odkaz živý i pro další generace.

Jejich filmy jsou jako slunce v Itálii - vždy přinesou úsměv na tvář a zahřejí u srdce. Jsou to příběhy, kde dobro vítězí nad zlem a přátelství je silnější než cokoliv jiného.

Vojtěch Hradecký

Režiséři jejich nejslavnějších snímků

Nejznámější filmy s populární italskou dvojicí Bud Spencer a Terence Hill natočilo několik významných režisérů, kteří se významně podíleli na vytvoření jejich nezaměnitelného filmového stylu. Giuseppe Colizzi byl prvním režisérem, který je obsadil společně do westernové trilogie začínající snímkem Bůh odpouští, já ne. Právě on položil základy jejich pozdější spolupráce a pomohl vytvořit jejich charakteristické postavy.

Film	Rok vydání	Režisér	Role Buda Spencera	Role Terence Hilla
Bůh odpouští, já ne!	1967	Giuseppe Colizzi	Hutch Bessy	Cat Stevens
Malý unavený Joe	1972	E.B. Clucher	Ben	Kid
Jestli se rozzlobíme, budeme zlí	1974	Marcello Fondato	Ben	Kid
Sudá a lichá	1978	Sergio Corbucci	Charlie Firpo	Johnny Firpo
Dva machři mezi nebem a peklem	1982	E.B. Clucher	Bambino	Trinity

Nejvýznamnějším režisérem jejich společné filmografie se stal Enzo Barboni, který natočil jejich nejslavnější snímky pod pseudonymem E.B. Clucher. Jeho zásluhou vznikly legendární komedie jako Trinity, pravá ruka ďábla a Malý unavený Joe. Barboni dokázal dokonale využít komediální talent obou herců a vytvořil jedinečnou směs westernu a humoru, která se stala jejich poznávacím znamením. Jeho režijní styl se vyznačoval důrazem na akční scény prokládané vtipnými dialogy a fyzickou komedií.

Další významnou osobností byl Marcello Fondato, který režíroval kultovní snímek ...a pak ji nazval gangsterem. Jeho přístup k režii se vyznačoval důrazem na městské prostředí a kriminální zápletky, což přineslo osvěžující změnu oproti westernům. Fondato dokázal skvěle pracovat s chemií mezi oběma herci a vytvářel pro ně role, které dokonale odpovídaly jejich hereckým schopnostem.

Sergio Corbucci patřil mezi mistry spaghetti westernů a s dvojicí Spencer-Hill natočil několik výrazných snímků. Jeho režijní rukopis se vyznačoval syrovějším přístupem a větším důrazem na dramatické prvky. Corbucci dokázal z obou herců vytěžit i vážnější herecké výkony, aniž by ztratili své charakteristické komediální kouzlo.

Stano Radič přinesl do jejich filmografie středoevropský pohled a natočil s nimi snímek Dva výtečníci. Jeho režijní přístup kombinoval italský styl s prvky československé filmové školy, což vytvořilo zajímavý mix. Michele Lupo zase exceloval v režii akčních komedií jako Policajt a polopolicajt nebo Supersheriff, kde dokázal perfektně využít Spencerovu impozantní postavu a Hillův šarm.

Franco Rosetti přispěl do jejich filmografie snímky jako Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, kde prokázal mimořádný cit pro timing komediálních scén a práci s hudebním doprovodem. Jeho režijní styl se vyznačoval precizní choreografií akčních sekvencí a důrazem na vizuální stránku filmu. Každý z těchto režisérů přinesl do filmů s Budem Spencerem a Terencem Hillem něco osobitého a pomohl vytvořit jejich nezaměnitelný filmový odkaz, který si dodnes získává nové fanoušky po celém světě.

Konec společného filmování a pozdější kariéra

Po natočení filmu Miami Supercops v roce 1985 se dlouholetá filmová spolupráce mezi Budem Spencerem a Terencem Hillem začala postupně rozpadat. Oba herci cítili, že jejich společná éra dosáhla svého vrcholu a že nastal čas vydat se vlastními cestami. Poslední film, ve kterém se společně objevili, byl Troublemakers z roku 1994, který však již nedosáhl takového úspěchu jako jejich předchozí snímky.

Terence Hill se následně zaměřil především na televizní tvorbu a režii. Jeho nejvýznamnějším projektem se stal seriál Don Matteo, kde ztvárnil hlavní roli katolického kněze řešícího kriminální případy. Seriál se stal v Itálii mimořádně populárním a vysílal se více než dvě desetiletí. Hill také režíroval několik vlastních filmů, včetně snímku Don Camillo z roku 1983.

Bud Spencer se po ukončení spolupráce s Hillem věnoval různorodým aktivitám. Kromě herectví se zabýval politikou, podnikáním a hudbou. Natočil několik sólových filmů, mezi nimiž vyniká Detective Extralarge, série televizních filmů, kde ztvárnil netradičního detektiva. Spencer také vydal autobiografickou knihu, která se stala bestsellerem, a věnoval se charitativní činnosti.

Rozpad jejich společného působení znamenal pro fanoušky konec jedné významné éry italské kinematografie. Jejich filmy, které kombinovaly akční scény s humorem a nadsázkou, vytvořily zcela specifický žánr, který dodnes nemá obdoby. Působení dvojice Spencer-Hill významně ovlivnilo evropskou filmovou tvorbu 70. a 80. let a jejich snímky se staly kultovními díly, která si získala obrovskou fanouškovskou základnu především v Německu, Itálii a východní Evropě.

V pozdějších letech oba herci často vzpomínali na společné natáčení s nostalgií a v rozhovorech zdůrazňovali, že jejich přátelství přetrvalo i po ukončení profesionální spolupráce. Bud Spencer se až do své smrti v roce 2016 těšil velké popularitě a účastnil se různých fanouškovských setkání. Terence Hill pokračoval v herecké kariéře a stal se respektovaným televizním tvůrcem.

Jejich společné filmy jsou dodnes pravidelně vysílány v televizích po celém světě a těší se oblibě u nových generací diváků. Fenomén Spencer-Hill přetrval desetiletí a jejich specifický styl humoru a akčních scén zůstává jedinečným příkladem úspěšné filmové spolupráce. Mnoho současných filmařů se přiznává k inspiraci jejich tvorbou, především v oblasti akční komedie a buddy movies.

Odkaz a vliv na filmovou tvorbu

Filmová spolupráce Buda Spencera a Terence Hilla zanechala nesmazatelnou stopu v dějinách kinematografie a významně ovlivnila žánr spaghetti westernů i akčních komedií. Jejich jedinečný styl kombinující humor, akční scény a nezaměnitelnou chemii mezi hlavními protagonisty se stal vzorem pro mnoho následujících filmařů a herců.

Jejich filmy položily základy specifického subžánru italské kinematografie, který se vyznačoval osobitým mixem westernových prvků, pouličních rvaček a komediálních situací. Tento charakteristický styl později inspiroval řadu režisérů nejen v Itálii, ale i v dalších evropských zemích a Spojených státech. Především jejich pojetí akčních scén, kde násilí bylo prezentováno s nadsázkou a humorem, se stalo předlohou pro mnoho pozdějších filmů.

Významný vliv měla dvojice také na choreografii bojových scén. Jejich typické rvačky, při kterých Spencer rozdával své pověstné pánvičky a Hill předváděl akrobatické kousky, vytvořily zcela nový standard pro zobrazování násilí ve filmech. Tento přístup, kdy násilí není zobrazováno brutálně, ale spíše komicky a stylizovaně, ovlivnil celou generaci filmařů.

Jejich filmy také významně přispěly k popularizaci italské kinematografie v mezinárodním měřítku. Snímky jako Malý unavený Joe, Pravá a levá ruka ďábla či Podivné dědictví se staly kultovními díly a dodnes jsou pravidelně vysílány v televizích po celém světě. Tento úspěch pomohl otevřít dveře dalším italským produkcím na mezinárodní trh.

V současné době můžeme jejich vliv pozorovat v mnoha moderních komediích a akčních filmech. Způsob, jakým dokázali skloubit akční prvky s humorem, aniž by působily násilně nebo nevkusně, je dodnes považován za mistrovské dílo žánru. Mnoho současných filmařů se otevřeně hlásí k jejich odkazu a inspiraci jejich tvorbou.

Specifický přínos měla jejich tvorba také pro vývoj filmové hudby. Nezapomenutelné melodie skladatele Olivera Onionse, které doprovázely jejich společné filmy, vytvořily charakteristický zvukový podpis, který je rozpoznatelný dodnes. Tento hudební styl ovlivnil způsob, jakým se později komponovala hudba pro akční komedie.

Jejich odkaz žije dál i prostřednictvím nových generací diváků, kteří jejich filmy objevují díky moderním distribučním kanálům a digitálním platformám. Nadčasovost jejich humoru a univerzální poselství o přátelství a spravedlnosti zajišťují, že jejich díla zůstávají relevantní i pro současné publikum. V mnoha zemích, včetně České republiky, se jejich filmy staly pevnou součástí televizního programu během svátků a významných dnů, což svědčí o jejich trvalé popularitě a kulturním významu.